Ze života koček a koťátek



Milí kočičí fanoušci,

vítám vás na našich stránkách.

Ráda bych se tu s vámi podělila o mé zážitky a zkušenosti se Světem kočičím a naším a tak... Tak hezké počtení.

 

O Fouskovi...

Když tak vzpomínám, jak to všechno začalo - v první třídě jsem chtěla, aby mi rodiče koupili pekinéze... a dostala jsem k vánocům Fouse - můj první kocour - modrý peršan. Fous byl neuvěřitelně (ve světle mých současných zkušeností, tenkrát mi to přišlo naprosto samozřejmé :)) ) milé, trpělivé, tolerantní zvíře. Nechal se třeba fotit opřený zády v rohu na gauči s lahví skoské pod packou a cigaretou přidělanou na gumičce kolem hlavy, jako že ji má v puse. Nebo mu mohl náš andulák přistávat na hlavě či zádech, aniž by poté přišel o život, či jen musel změnit místo svého pobytu. Fous ve mě nějak přibudil tu velkou kočičí náklonnost a tak jsem nosila domů všechny kočky a koťata, které jsem potkala venku a pak s nima brečíc seděla v předsíni nad miskou mlíčka nechápajíc, proč u nás nemůžou taky bydlet a představujíc si nejhorší možné situace, do kterých se ty kočičky dostanou - bez domova, bez jídla... Dneska myslím, že jediný zoufalec jsem tam byla já a ty kočičky by svou svobodu za náš těsný byt s dekou na spaní a jídlem nevyměnily a tak je to dobře :).

Fous taky spával u mě na polštáři s hlavou podepřenou hlavou mojí a mě do ní nešlo, proč po deseti minutách hlazení odchází pryč, když hlazení je tak bezvadná záležitost a jak já bych byla ráda, kdyby někdo hladil tak dlouho mě. Tenkrát. Teď, poté co již vlastním osobní zkušenost, se ti drahý Fousku dodatečně omlouvám za rušení při usínání a doufám, že se mi v Kočičím nebíčku směješ jen trošku...

Tím tedy nutně spěji k okamžikům, jež bych nejraději neprožívala, zapomněla a vymazala, a to je umírání. Nevím, jak vy, ale já tohle prostě nevykrejvám. Vím, že to tak je dané, musí být, je třeba to tak brát, ale stejně mi to to srdíčko rve. Ještě navíc se obávám, že tím velkým oplakáváním nenechám ty dušičky v klidu - jak jsem to četla jako prcek v nějaké pohádce, kde maminka oplakávala dcerušku na hřbitově, až se jí jednoho večera zjevil průvod dušiček zemřelých a její holčička se vlekla poslední, protože musela nést velký džbán plný slziček, které pro ni maminka denně vyplakala. Já vím, je to pohádka, ale něco na tom bude...

A tak když nám Fousek umřel, probulila jsem celé další tři týdny, než jsme koupili Kačenku.

S Kačenkou...

...to bylo všechno trochu jiné. Ale popořádku. Původně jsem sháněla modrou perskou kočičku, protože prostě bylo třeba mít doma co nejčastěji co nejvíc koťat. Vášeň. Nebo naplnění tužeb s koťaty z ulice z dětství...:)). Modrá kočička nebyla, ale byla činčila a ta se mi líbila! Musela jsem sice ještě čekat, až trošku vyroste, ale byla tu další bytůstka, která s námi bude. Ale představte si - měla jsem výčitky vůči Fousovi, že mě smutek skoro přešel a nahradila jsem ho Kačenkou... :( Prosím vás, úplně pod čarou - stalo se vám to někomu to taky...? No, když se někdo chce trápíkovat, dělá to...:).

Ale s Kačulí zavál do smutků čerstvý vítr a vyšlo sluníčko. Prcka bylo všude plno, čůrala na kdeco, obzvlášť ráda na peřinu, a to když už jsme třeba večer koukali z postele na televizi... neuvěřitelná:)). Naučila se usínat mi pod peřinou - musela jsem si lehnout na bok, skrčit nohy, Kača si lehla ke mě zády a zvedla zadní nožičku, abych jí mohla dobře drbat bříško:). Vydrželo to. Zvyk je košile velmi železná. Kačaba měla vyhraněný labužnický jazýček - jako mlsky milovala šlupky od brambor (samozřejmě pečlivě omyté), melouna a kyselé okurky. Těch dostala hodně málo, neb jsem četla, že to je pro ně nezdravé. Loudila ovšem vždycky. Prostě to těm kočkám nevysvětlíte...:). Život s Kačulkou po boku byl zatím ten nejintenzívnější kočko-lidský, jaký jsem zažila. Bylo to moc krásný:). To víte, že jsme se taky praly a hádaly, hlavně pak kvůli Lucinovi. Kačenku nám totiž dali domů už na osmi týdnech, z čehož jsme byli šťastní jak blechy. Anyway z dnešní perspektivy hodnotím situaci jinak. Jednak bych takhle malé prcky nedala od mámy pryč - naši jedenáctitýdenní zbojníci si ještě tu a tam chodí od Báry cucnout mlíčka, což jim, myslím, jen na zdraví jen přidá. Aby se dobře vyvíjeli, přestáli nápory nemocí, vytvořili dobrý imunitní systém. No a jednak mám pocit, že jak psychicky zrají, potřebují svůj čas na osamostatnění, uspokojení sociálních potřeb a naučení se všeho pro dospělý, samostatný život. Myslím, že jak k nám Kačenka přišla ještě malinká, hodně se na mě upnula, což mělo příjemné stránky - veliký prostor kontaktu, byla pořád blízko u mě, jakmile jsem přišla domů, prakticky jsme sdílely lože a často i talíř:)). Jen když jsme jednou na výstavě uviděli promenádovat se vedle na kleci kotě, které se mazlilo s každým kolemjdoucím, dle dalšího zjištění to byl kocourek a na prodej, dle dalších činů Náš kocourek Lucíšek u nás doma... Pak povyrostl a byla období, kdy ho Kačenka řezala tak, že jsem myslela, že ho prostě zabije, za to, že jen vystrčil nos ze skříně, nehovoříc o tom, že na postel ke mně vůbec nesměl... Zkrátka chtěla tu lásku jen pro sebe a měla asi velký strach z konkurence. Srdíčko bylo pro ni tím citlivým místem a to ji taky zradilo, když jsme byli v jejích desíti po operaci na kontrole. A najednou zas pusto prázdno a bolelo to o moc víc, než tenkrát poprvé. Vzpomínám, že když jsem coby prcek dostala info o tom, jak dlouho kočky žijí a spočetla to, oddechla jsem si, že až se s námi bude Fousek loučit, budu už velká, tak to všechno dobře zvládnu a nemusím se bát...:))). Ty děti... Fouska tenkrát pan doktor odvezl na veterinu, aby nám řekl, co se vlastně stalo. Kačence jsme udělali hrobeček na kraji lesa. Ještě dneska je mi nedobře, když tam mám jít... A ona se přitom určitě nechává od nějakýho Andílka drbat v posteli na bříšku...